Divočina

Maminka o mně vždy říkala, že mám nohy z toulavýho telete, no, jak už to tak bývá, maminky mají vždycky pravdu  a láska k toulání mne neopustila ani po dvopu dětech. Sice už ji nezažívám úplně na živo, ale knihy popisující toulání miluji.

 Mí studenti sice tvrdí, že láska k Komenského Labyrintu světa a Ráji srdce je až úchylná, což tedy jako kždy divná ámoska nemíním popírat, ale přesto bych si Vám dovolila nabídnout jednu knižní noviku.

Jmenuje se Divočina  a popisuje pouť jedné ženy, která na konci 1100 mil dlouhé štreky po PCT konečně nachází sama sebe.... 

Vzhledem k tomu, že jsem jedno hodně dlouhé putování na hranici svých fyzických i psychických sil zažila, musím uznat, že konečně někdo napsal knihu opradu tak, jak to člověk po takové štrece cítí. Spíš si uvědomuje, co cestou prožíval fyzicky a ne duchovně a spíš než cestu prožívá svůj minulý život.  Podle mé zkušenosti není pouť ani tak moc o nějakém duchovnu jako o tom, žečlověk  má prostě tu hlavinku konečně připravenou na nový start....

PS: Do roka po mém putování jsme se také vdala za člověka, o kterém jsem v době putování ani netušila, že vůbec existuje....