Kam se posouváme?

Mareček už je velmi zdatný cyklista. Včera ujel 12 km podém Vltavy. Dnes odpískal svůj první dětský karneval, že by se mnou zase raději někam vyrazil. Přivítala jsme to s povděkem, studia na ZČU mne velmi zmáhají-hlavně psychicky. Věděla jsem, že úplně nejvíc by mi pomohlo nějaké jen tak posezení na sluníčku, proto jsme za cíl cesty vybrali novou kavárnu na břehu Vltavy s prolézačkami poblíž.

Koupila jsme džusík, sobě kapučíno, do kterého cukr padal velmi, ale opravdu velmi pomalu. Sedla jsem si na venkovní terasu, dívala se do sluníčka. Dítě jedlo, pilo, lítalo. Pak si ke mně přišlo jen tak pokecat a potulit a já jsem zjistila, že žádné posezení s kamarádkou (a tím se omlouvám všem.... :-)) už nikdy nebude mít na duši tak hojivý účinek, jako mělo tohle posezení s pomazlením,  pohlazením a vyznáním lásky

PS: A tuhle fotku jsme si nechala v mobilu, až  budu zase zápasit sama se sebou a s nesmyslností školského zákona (musím znovu vykonat ty samé zkoušky, co už mám splněné...!!!), abych věděla, k čemu mi to jako jednou bude a že to smysl má...