Krakov

Brzy budou prázdniny, snad budu mít konečně čas dopsat blog, jen se rychle chci pochlubit. Náš pěvecký sbor získal na mezinárodním festivalu v Krakově (největší sborový festival Polska) hlavní místo v kategorii ženských sborů

Cestovatelské zážitky očekávejte o prázdninách.... fotky mám, ale čas není....
A jak že to vlastně zpíváme? Tady je nahrávka rok stará z italského festivalu:

Galerijní noc

Mám zkouškové, nic nestíhám, tak vám to tu alespoň vytapetuji úžasnou galerijní nocí ve městě. V jihočeské galerii vystavují díla Káji Soudka, takže veškeré aktivity byly spojeny s tvorbou komiksů a v galerii pod kamennou žábou na dvorku měla premiéru interaktivní :-D hra Quijote, takže se prop zsměnu vytvářela loutka Quijota, pekly se buřty ala Quijote... Byla to paráda a jelikož se lidé báli počasí, nebylo ani narváno. Domů jsme dorazili v jedenáct a Vítek prvně jel taxíkem... :-D

Kam se posouváme?

Mareček už je velmi zdatný cyklista. Včera ujel 12 km podém Vltavy. Dnes odpískal svůj první dětský karneval, že by se mnou zase raději někam vyrazil. Přivítala jsme to s povděkem, studia na ZČU mne velmi zmáhají-hlavně psychicky. Věděla jsem, že úplně nejvíc by mi pomohlo nějaké jen tak posezení na sluníčku, proto jsme za cíl cesty vybrali novou kavárnu na břehu Vltavy s prolézačkami poblíž.

Koupila jsme džusík, sobě kapučíno, do kterého cukr padal velmi, ale opravdu velmi pomalu. Sedla jsem si na venkovní terasu, dívala se do sluníčka. Dítě jedlo, pilo, lítalo. Pak si ke mně přišlo jen tak pokecat a potulit a já jsem zjistila, že žádné posezení s kamarádkou (a tím se omlouvám všem.... :-)) už nikdy nebude mít na duši tak hojivý účinek, jako mělo tohle posezení s pomazlením,  pohlazením a vyznáním lásky

PS: A tuhle fotku jsme si nechala v mobilu, až  budu zase zápasit sama se sebou a s nesmyslností školského zákona (musím znovu vykonat ty samé zkoušky, co už mám splněné...!!!), abych věděla, k čemu mi to jako jednou bude a že to smysl má...

Ať žijí České dráhy!

Jelikož dle nového školského zákona jeden vysokoškolský diplom na škole jedné a jedna rekvalifikace-certifikace na vysoké škole druhé nestačí k aprobovanému učení, byla jsme donucená znovu studovat. Celý týden jsem tudíž v práci musela přeorganizovat, zaplatit 18000 a snad někdy jednou (pokud dostuduji) budu ten příslušný paragraf konečně mít v lejstru (pokud ovšem zase nenovelizují zákopn a nezmění paragrafy...) Krom toho jsme nucena využívat každý týden v pátek služby Českých drah ve směru Budějovice-Plzeň a   zpět.
Šla jsme proto do dopravní kanceláře zjistit, jak si zajistit nějakou slevu. Měla jsme tou dobou v ruce stále platnou kartičku, kterou jsme si pořizovala ještě na mateřské a ptala jsem se paní, jakouže slevu na ni mám a co by mi doporučovala. Oznámila mi, že tato již není dávno platná, musím si pořídit novou na tři roky v ceně kolem 1000 kč. Volám tedy muži, ten mi to rozmluvil, že se poradíme a koupím ji příště. Druhý den jsem tedy odjela do Plzně, za jízdenku jsme dala 356kč a málem omdlela na místě, neb blížší Plzeň mne vychází ještě o 60kč dráž než vzdálenější cesta do Prahy (SA 150 jedna jízda).
Dnes jsme s 1000 naklusala do dopravní kanceláře, kde už jsme ani tu kartičku starou nezmiňovala. Paní (jiná) mne začala zadávat do systému a  děsně se divila, že už kartičku mám a ta že mi končí s platností až letos v listopadu. Kartičku jsem naštěstí minulý týden vzteky nevyhodila a měla jí s sebou. Paní mne ubezpečila, že platí, opravňuje mne ke slevě na 25% a je plně funkční, vydala mi lístek na zítra téměř o 100 kč levnější a rozloučily jsme se, že se uvidíme v listopadu. Navíc mi sama doporučila slevu jinou, která vzhledem ke každotýdennímu cestování takové štreky bude mnohem výhodnější.
Takže jsem asi vlastně ráda, ušetřila jsme 1000 kč, ale pachuť hnusu nepřehledného systému slev přetrvává.

K tomu všemu to vypadá, že jsme chytila velice závažnou nemoc  Nechucuspracus od svých studentů a jejich neustále se opakující: A k čemu mi to jako jendou k něčemu budééééé?  Zvažuji Áčko ve škole a návštěvu tamního pivovaru.....

Divočina

Maminka o mně vždy říkala, že mám nohy z toulavýho telete, no, jak už to tak bývá, maminky mají vždycky pravdu  a láska k toulání mne neopustila ani po dvopu dětech. Sice už ji nezažívám úplně na živo, ale knihy popisující toulání miluji.

 Mí studenti sice tvrdí, že láska k Komenského Labyrintu světa a Ráji srdce je až úchylná, což tedy jako kždy divná ámoska nemíním popírat, ale přesto bych si Vám dovolila nabídnout jednu knižní noviku.

Jmenuje se Divočina  a popisuje pouť jedné ženy, která na konci 1100 mil dlouhé štreky po PCT konečně nachází sama sebe.... 

Vzhledem k tomu, že jsem jedno hodně dlouhé putování na hranici svých fyzických i psychických sil zažila, musím uznat, že konečně někdo napsal knihu opradu tak, jak to člověk po takové štrece cítí. Spíš si uvědomuje, co cestou prožíval fyzicky a ne duchovně a spíš než cestu prožívá svůj minulý život.  Podle mé zkušenosti není pouť ani tak moc o nějakém duchovnu jako o tom, žečlověk  má prostě tu hlavinku konečně připravenou na nový start....

PS: Do roka po mém putování jsme se také vdala za člověka, o kterém jsem v době putování ani netušila, že vůbec existuje.... 

Sex ve městě počesku

Nějak se to kolem mne hemží nevěrou, budiž, nevěra vždy byla a bude. Snažím se s ní žít už mnoho let a s nějvětší pravděpodobností mne její přítomnost ve světě lidí bude doprovázet navždy.
Miluji film Medisonské mosty nejen pro báječnou Meryl Streepovou, ale dnes jsme zjistila, že nejspíš i pro báječnou Francescu.
Kolem mne se začaly objevolat české Carrie Bradshaw, které prostě s onou zmiňovanou Francescou nemají mnoho společného. Jediným jejich spojovacím článkem je nespokojenost s vlastními vztahy. Francesca fakt ví, kde je její místo, co musí, co nemůže a  právě proto  mi je zřejmě tak velmi blízká. Carrie Bradshaw se svým Panem Božským je jen unuděná slečinka, která prostě , jak by řekla moje babička, samou rozežraností neví, co by.... Bohužel se stala ikonou spousty  odrostlých dorostenek (jak by řekl můj muž... :-))  nejen v Americe, ale s největší pravděpodobností v celém coca-colonizovaném světě.....
Nevím, zda jsem tak zastaralá, staromódní, nebo příliš moralistická, ale ta Francesca je stále mému přemýšlení nějak bližší....

Pravěké peníze

Vítek stále chodil okolo prosklené skříňky v obýváku a  dumal. Nakonec se zeptal: "Mami, kdy se platilo těmi malými pravěkými penízky? ", tak jsem mu vysvětlila, že tento "pravěk " byl v době, kdy jeho rodiče chodili do školy, neváhala jsme mu ukázat nezbytnost haléřů při hře v karty.
Dítě bylo využitím tak nadšeno, že raděj hraje Prší o prachy, než hry na tabletu- a to je opravdu velká konkurence... :-)

PS: Právě rozdal karty a zjistil, že matka bere dvě.... :-D
PSS: A ano, je to tatínkova sklenička z maturitního plesu.... :-D pravěk....