Pohádky

Máme moc rádi tuhle divadelní společnost http://www.divspol.com/.
Viktor hraje různé evropské pohádky, děti umí perfektně zapojit a smějí se nejen děti, ale i dospělí. Mám ráda inteligentní humor a oceňuji, pokud někdo dělá práci proto, že ho to baví, ono je to totiž potom na výsledku  velmi poznat.
V Budějovicích bývá k vidění teď v létě každý čtvrtek na radničním nádvoří a je tak statčený, že děti nechává po představení pohrát si s loutkami....

Statečný Matěj buší na dveře zámku 

Vítek byl naprosto nadšený... 

Rytíř, co má moc dlouhé vusy

Po představení

Obr

Soustředěné publikum

Krakov

Brzy budou prázdniny, snad budu mít konečně čas dopsat blog, jen se rychle chci pochlubit. Náš pěvecký sbor získal na mezinárodním festivalu v Krakově (největší sborový festival Polska) hlavní místo v kategorii ženských sborů

Cestovatelské zážitky očekávejte o prázdninách.... fotky mám, ale čas není....
A jak že to vlastně zpíváme? Tady je nahrávka rok stará z italského festivalu:

Divočina

Maminka o mně vždy říkala, že mám nohy z toulavýho telete, no, jak už to tak bývá, maminky mají vždycky pravdu  a láska k toulání mne neopustila ani po dvopu dětech. Sice už ji nezažívám úplně na živo, ale knihy popisující toulání miluji.

 Mí studenti sice tvrdí, že láska k Komenského Labyrintu světa a Ráji srdce je až úchylná, což tedy jako kždy divná ámoska nemíním popírat, ale přesto bych si Vám dovolila nabídnout jednu knižní noviku.

Jmenuje se Divočina  a popisuje pouť jedné ženy, která na konci 1100 mil dlouhé štreky po PCT konečně nachází sama sebe.... 

Vzhledem k tomu, že jsem jedno hodně dlouhé putování na hranici svých fyzických i psychických sil zažila, musím uznat, že konečně někdo napsal knihu opradu tak, jak to člověk po takové štrece cítí. Spíš si uvědomuje, co cestou prožíval fyzicky a ne duchovně a spíš než cestu prožívá svůj minulý život.  Podle mé zkušenosti není pouť ani tak moc o nějakém duchovnu jako o tom, žečlověk  má prostě tu hlavinku konečně připravenou na nový start....

PS: Do roka po mém putování jsme se také vdala za člověka, o kterém jsem v době putování ani netušila, že vůbec existuje.... 

Sex ve městě počesku

Nějak se to kolem mne hemží nevěrou, budiž, nevěra vždy byla a bude. Snažím se s ní žít už mnoho let a s nějvětší pravděpodobností mne její přítomnost ve světě lidí bude doprovázet navždy.
Miluji film Medisonské mosty nejen pro báječnou Meryl Streepovou, ale dnes jsme zjistila, že nejspíš i pro báječnou Francescu.
Kolem mne se začaly objevolat české Carrie Bradshaw, které prostě s onou zmiňovanou Francescou nemají mnoho společného. Jediným jejich spojovacím článkem je nespokojenost s vlastními vztahy. Francesca fakt ví, kde je její místo, co musí, co nemůže a  právě proto  mi je zřejmě tak velmi blízká. Carrie Bradshaw se svým Panem Božským je jen unuděná slečinka, která prostě , jak by řekla moje babička, samou rozežraností neví, co by.... Bohužel se stala ikonou spousty  odrostlých dorostenek (jak by řekl můj muž... :-))  nejen v Americe, ale s největší pravděpodobností v celém coca-colonizovaném světě.....
Nevím, zda jsem tak zastaralá, staromódní, nebo příliš moralistická, ale ta Francesca je stále mému přemýšlení nějak bližší....

Váňa a Čáslavská

Z televize bývám hodně zhnusená poslední dobou,ale přeci jen sem tam se objeví nějaká výjimka a sedím jak přikovaná. Zjistila jsem, že čím jsem starší, tím více objevuji kouzlo programu ČT2. Včera a dnes večer se vysílaly velmi zajímavé dokumentární filmy.
První pojednával o životě Věry Čáslavské, naší nejlepší gymnastky a osobnosti s velkým O. Je s podivem, kolik v sobě našla tahle žena sil bojovat se svým osudem a jak se poprat se všemi úskalími, které jí život přinesl. Zajímavý je i zvrat, který nastal v jejím životě v 90. letech po revoluci. Jelikož jsem z té generace, která se narodila v 80. letech a  v 90. prožívala svojí velmi těžkou pubertu, nehodlám, ani si netroufnu hodnotit jednání kohokoliv v období před a těsně okolo revoluce, protože jak se říká, dokud nechodíš v jeho botách, těžko můžeš cokoliv jakkoliv hodnotit a vyslovovat nahlas názor typu "to já bych nikdy". Každopádně film velmi zajímavý.

Stejně tak mne dnes večer usadil k televizi dokumentární film o životě Josefa Váni. Bezesporu naše žokejová legenda svou vytrvalostí, pílí a bojem s různými zraněními vyvolá kromě pozdvižení obočí i úsměv na rtech. Prostě koňák tělem i duší a naše legenda....
Taktéž můžu jen doporučit je shlédnutí, ačkoliv sama pro sebe mám několik ale...
Vypsala jsem si z něj několik Váňových mouder, které se dají aplikovat nejen na koně:-) :

• S dobrým koněm umí vyhrát kdejaký blbec.
• I ten nejlepší kůň musí mít při závodě štěstí, jak ho nemá, je to v prdeli.
• Nebylo to skvělý, když žiješ s tím, že tě dva porazili, je to na hovno.

K filmu byla vytvořena i speciální píseň z pera Michala Horáčka nazpívaná Michaelem Kocábem-výborná

Je to až legrace postavit tyhle dva dokumenty vedle sebe, jak mi v jednom chybí mužský element a jeho pohled ne věc, v druhém mi úplně stejně chybí element ženský a jeho pohled. Jak kdyby kolem Věry Čáslavské byly důležité jen ženy a kolem Josefa Váni jen koně a muži, ačkoliv je na první pohled patrné, že v jejich životech hrají nemalou úlohu....

Seriály

Tak jsem po dlouhé době rozkoukala nový seriál. Byl ze současnosti, hodně jsme v něm nacházela ze sebe i lidí okolo mne. Dnešní třicátnická generace opravdu řeší velmi podobné problémy, ať se jedná o lásku , děti nebo práci.

Nový seriál neměl takovou sledovanost, jak se předpokládalo a prostě a jednoduše byl přesunut do pozdně večerních hodin, což mu rozhodně nepomohlo. Málokterý současný třicátník z "cílové skupiny" má v týdnu v jedenáct večer tolik energie, aby mohl sledovat a neusnout při tom, už jen proto, že doma má s největší pravděpodobností malé děti. Je zcela logické, že seriál získával stále nižší a nižší sledovanost až končil skoro před půlnocí.

Opravdu by mne zajímalo, jestli lidé točící se kolem české televize a jejího internetového vysílání si zjišťují, kolik lidí sleduje archiv a zda to o něčem nevypovídá, ale tohle je vlastně jedna část problému, v celém kontextu dost nepatrná.

Za největší problém považuji celý scénář jako takový. Seriál po první sérii skončil a další dotáčení se neplánuje, právě díky nízké sledovanosti. Ovšem příběh v poslední dílu ani nevyvrcholil, ani nás nečekala žádná katarze, prostě nic. Řekla bych, že celý děj se vlastně ještě více zamotal, jakoby se automaticky při psaní předpokládalo, že seriál bude nekonečným a bude se stále dokola nastavovat. Opravdu mne to velmi mrzí. Postavy byly rozehrány velmi dobře, očekával se od nich nějaký postup a nějaké směřování, které nejenže nebylo završeno, dokonce vzbudilo v člověku mnoho otazníků.

Nevěřím tomu, že tohle byla chyba scénáristy, spíš jsem přesvědčena o tom, že dobře píšících lidí je v současnosti jako hub po dešti. Problém vidím v úplně něčem jiném. Bude se na takový seriál vzpomínat tak, jako se do dneška s nostalgií vzpomíná na My všichni školou povinní, dokonce i na Ženu za pultem?  Tehdejší seriály i přes svoji komunistickou propagandu měly jasný děj, směřování a nastal logický závěr. Dokonce ani tyto seriály nebyly nekonečné. Obvykle jim těch 15 dílů bohatě stačilo. Proto na ně lidé dodnes vzpomínají. Pochybuji, že na dnešní 15 dílné seriály bude za 20 až 30 let někdo s takovou nostalgií vzpomínat. Možná by stačilo jen neočekávat nesmrtelnost, ale nadchnout diváka jasnou a logickou pointou celého příběhu. Protože to je to, co dnešním seriálům naprosto chybí....

Zimní Zoo Ohrada na Hluboké

Dnes jsme se zúčastnili slavnostního vánočního nasvícení Zoo Ohrada u Hluboké. Zoo je otevřena každodenně a světýlka jistě potěší malé i větší návštěvníky.

labutě místo cizokrajních ptáků :-)

Místo živých krokodýlů svítící doplněný o pelikány

Vrchol večera-ohňostroj

Místo surikat tučňáci

Želvy se dívaly na ohňostroj

Opice se divily, co je to v noci za blázinec

Děti zkoumaly obsahy dárků pod vánočním stromkem

Lední medvěd místo antilop

Světýlka místo opravdových květů

:-)

Jak vidíte, Zoo Ohrada stojí za návštěvu i v zimě....